Didaktik

Proč vlastně Didaktik a co tu dělá když je to web o Commodore ?

No věc se má takhle - byl to můj první počítač, moje první zkušenost. A o tu se s vámi chci podělit.

Když jsem byl malej, existovaly herní automaty v autobusech na kolotočích, pak přišly digihry které jsme si vozili na školy v přírodě a na tábory. Nějaké ty konzole první druhé generace taky existovaly. Jako kluk z malého městečka jsem moc příležitostí mít hodně kamarádů s počítačema neměl. Ale jeden měl doma Atari 800 XL s kazeťákem a občas jsem k němu chodil hrát hry. Namátkou si vzpomínám na Robina Hooda a kulečník. Měli v obýváku stěnu, v ní velkou barevmou TV Tesla Color a na ní leželo Atárko a když bylo vypnutý, tak bylo přikrytý dečkou. V tý době mi to připadalo legrační, ale mělo to něco do sebe, protože nezahnědlo od slunce. Pamatuju si, že mělo vynikající klávesnici kterou jsme samozřejmě nevyužívali protože na rozjezd her byly po straně tlačítka a jinak na něm nikdo neprogramoval a nahoře byl slot pro cartridge - taková skoro jako konzole. 

Konečně tady je :

ATARI 800XL - zdroj : Wikipedie.org

Na základní škole byla speciální učebna, kde byl počítačový kroužek. Tak směli jen ti u nichž byl předpoklad že nejsou úplně blbý a něco dokážou naprogramovat a měli jedničku z matematiky a ať měli k počítačům jakýkoli vztah, tak nějak tam chodili a učili se hejbat s robotem Karlem. Popravdě řečeno co se tam doopravdy dělo nemám ponětí, ale prej na konci za odměnu hráli hry na ZX Spectru. Co jinýho. Kdo říká že tam chodil kvůli programování tak kecá ! 

Jednou když byl "Den otevřených dveří" a oni je zapomněli přede mnou zavřít, tak jsem se tam byl podívat a žasl. Všude lavice a na nich počítače PMD 85 s malými přenosnými televizemi místo monitorů a až úplně vzadu byly jedna nebo dvě lavice s velkými barevnými televizemi a počítači ZX Spectrum. Takovej malej drobeček a tolik toho uměl. Byl jsem očarovanej a navždy ztracenej ...

zhruba takhle nějak vypadala třída s počítači

A že nekecám tak tady je důkaz. Odnesl jsem si odtamtud suvenýr ve formě kazety a obalu s nápisem. Nedávno jsem ho vyhrabal a hned nafotil abych se pochlubil :

Kroužek výpočetní techniky - ZŠ Březová

Ono taky tenkrát byla jiná doba. Hrát na počítači bylo za odměnu. Dneska děti sedí u počítače od rána do večera a do postele jdou s tabletem, to tenkrát nešlo. A zaplaťpánbůh za to. Chodili jsme věčně ven, na kroužky, hrát fotbal, na kolo a pomáhali jsme doma rodičům. Já jsem třeba měl hudebku 3x týdně a o víkendech k tomu koncerty, zájezdy , takže toho času moc nebylo.

No a beztak to se mnou muselo být děsný, protože jsem o ničem jiným nemluvil a pořád jen básnil o počítači a všem dokola vysvětloval k čemu je a na co ho potřebuju. Že ho nekoupím u nás v sámošce - tak blbej jsem teda nebyl, to jsem věděl. V elektru měli spousta krásných věcí a kdyby se tam býval prodával, tak by se na něj strašně dlouho čekalo a až by ho dostali, tak už by stejně nebyl, protože by ho schovali pod pult pěkně pro sebe a nebo pro svoje známý. 

O Tuzexu jsem věděl jen to, že se tam prodávají džíny a hračky a další blbosti co mě v tu dobu nezajímaly, z kompjútrů snad jedině to Atari a to jsem se taky dozvěděl až zpětně. Spectrum a Commodore šlo sehnat jedině na západě a pak ho propašovat do republiky a to jsem neměl jak a ani mě to nenapadlo. Ještě si vzpomínám jak jsme s klukama očumovali krom podprsenek v katalogu Quelle a Neckermann právě počítače a obaly od her, kterých tam bylo mraky a tipovali si jak která hra asi vypadá a o čem je. Z pozdější zkušenosti vím, že čím krásnější obal nebo úvodní obrázek - tím větší blbost ta hra byla. Jak je to se ženskejma jsme se tenkrát nevěděli nikdo.

Pak mi taky jednoho dne táta říkal, že soused dělá na elektrárně ETI ve výpočetním středisku a že se v tom vyzná a že si domů koupil počítač asi to "Spektro", ale že je to prej něco jinýho, no ať se tam jdu podívat. Přišel jsem, zazvonil a šel dál. A zase klasika : velká barevná telka (v tom to mělo výhodu protože člověk monitor nepotřeboval a televizi měl doma každej), na stole v obýváku počítač a kazeťák a kazety s hrami a joystick. Počítač to byl Didaktik Gama a vyráběl se u nás v Českoslovenku, vlastně na Slovensku ve Skalici. Byl jsem u nich celé odpoledne až do večera a odcházel s tím, že to je ono, to chci.

A pak se tak nějak daly věci do pohybu a asi za půl roku, možná že na vánoce jsme ho s bráchou dostali. Byl šíleně drahej a dodnes nevím kde se na něj ušetřily peníze a děkuju rodičům co pro nás udělali. A samozřejmě že se to neobešlo bez průpovídek : "Chlapci než abyste utráceli peníze v hernách a za alkohol a cigarety, to si raději kupte nějaký ty hry!" Brácha je ode mě o 6 let mladší, takže byl buď v roli diváka a nebo se coural někde venku a veškeré laborování tak zbylo na mě. 

obrázek - zdroj: aukro.cz

Fajn tak počítač už mám a co dál ? Neměl jsem jak nahrát hry, protože kazeťák se musel koupit zvlášť a joystick taky a ještě navíc buď speciální a nebo redukci aby bylo kam zapojit 9-ti pinový konektor, prostě starosti začínají. Ale počítač funguje. Teď se mi hodily časopisy ABC, kde vycházely výpisy programů a jednoduchých "her" v Basicu a já si je mohl s radostí přeťukávat a zkoušet. Nevýhoda byla, že pokud se počítač vypnul, zasekl nebo zresetoval, tak se paměť vymazala, všechno bylo ztraceno a vy jste mohli začít psát znova. Právě teď by se hodil ten kazeťák, abych si své výtvory mohl uložit a třeba pokračovat druhej den. Ono programování když o tom nic nevíte taky není prdel a jelikož jsem do toho počítačového kroužku nechodil, tak jsem se to musel učit sám od sebe - buď podle návodu, což moc srozumitelný pro malýho kluka nebylo a nebo přepisováním těch programů z ABC a postupným měněním parametrů a zkoušením co je co. A to mě bavilo a něco jsem se přiučil sám.

Když padla železná opona, tak první pro co se jelo za hranice byl samozřejmě friťák a prášky na praní, na komponenty na počítač nebylo ani pomyšlení. Navíc ten šok ze svobody způsobil to, že všechno cizí bylo najednou lepší a naše stálo za hovno, což nebyla vždycky pravda jak se i dneska můžeme sami přesvědčit, co za šunty nám vnucujou ze zahraničí, zatímco naše věci se rozkradly a nechaly zlikvidovat. 

No tak jsme teda vyrazili pro kazeťák a pořádnej joystick, žádnej co se ochodí nebo zlomí, pěkně mikrospínačový Supercharger. V těch Německých krámech jsem byl jako v Jiříkově vidění. A i to , co nám dneska přijde jako běžná věc, pro mě byl tehdy zázrak. Mise byla úspěšná a domů jsem se vrátil konečně s joystickem. Ten mi vydžel neskutečně dlouho, vždycky jsem akorát vyměnil mikrospínače a jelo se dál, jenomže dneska už je stejně taky někde v křemíkovém pekle. Kazeťák mám schovanej dodnes.

Poslední věc co jsem potřeboval byl převodník z 9pin konektoru na přímý konektor do Didaktiku, byla to krabička a nahoru se zapojil joystick a vevnitř byl tišťák se součástkama a přepínačem Kempston/Sinclair a to se vrazilo zezadu do Didaktiku na přímý vstup na základní desku počítače skrz rozhraní 8255,  jinak to nešlo. Převodník jsme někde objednali a fungoval.

Nic už nebránilo správnému hraní tak jak to má být. Jako monitor jsem samozřejmě používal klasickou barevnou TV, případně černobílou Tesla Merkur, když jsem ho chtěl mít na psacím stole a něco programovat. Hry jsem šmelil se sousedem, objednával přes inzeráty v novinách nebo časopisech. Programy jsem kupoval od firem jako Proxima a Ultrasoft. Rád na ty časy vzpomínám stejně tak jako na shánění nahrávek metalových kapel. "Pošli známku a já ti pošlu seznam kazet a ty si vybereš" a fungovalo to.

Samotnej Didaktik gama byl malinkatej, měl příjemnou klávesnici se 40ti tlačítky, krásně hladkým chodem a uvnitř s pozlacenými kontakty, při stisknutí pípal. Každá klávesa měla hned několik funkcí spolu se shiftama. Možná to mi na tom trochu vadilo, že jsem chtěl manuálně všecko psát a ne zmáčknout "J" a ono to samo napsalo "LOAD". To co vadilo mě, zase jiní měli jako výhodu a v rámci urychlení práce si nemohli vynachválit. Takže jsem na něm blbnul, učil se programovat a hrát hry a jinak nic víc.

Asi tak po dvou letech, nevím co mě to napadlo jsem upgradoval na Didaktik M, který vypadal líp a moderněji, ale vlastně spíš byl asi horší než lepší. Přišel o 80kB paměti a měl jen 48kB, klávesnice stála za hovno úplně. Vůbec neměla hladký chod jako Gama, pokud jste psali a nestiskli klávesu naprosto kolmo, tak se zasekla a musela se odblokovat. Psalo se na tom opravdu blbě. Joysticky opět neměly standartní konektory (ty měl až Didaktik Kompakt), pořád to byl vylezlej kus tišťáku z krabice a na něj se nasunul speciální konektor, já to měl pořád přes tu redukci. Šasi počítače bylo tuším z nějaké slitiny kovu a dost se po čase ošoupávalo. Co bylo fajn tak byl Reset na zvláštním tlačítku ne jako u Gamy kde se resetovalo propiskou a taky moderní zvlášť oddělené kurzorové klávesy, to chválím. No tolik srandy jsem si s ním už neužil jako s Gamou, nejradši bych disketovou mechaniku nebo rovnou celej Didaktik Kompakt, ale to už jsem poznal Amigu (a k ní vedla teda ještě dlouhá cesta) a vrážet nesmyslně velký peníze do dalšího Didaktiku se mi nechtělo. Já jsem ostatně vždycky byl tak trochu nelogicky proti proudu. Možná se mi podáří vám vysvětlit proč.

Tou dobou jsem vlastnil ještě primitivní Laptop PC-XT bez Harddisku se dvěma disketovkami a děsně pomalým modrým LCD displejem, osahal si základy DOSu a zahrál pár blbých her. A když jsem zjistil že počítač PC je třeba neustále co 2 roky obnovovat a dokupovat modernější doplňky a karty aby za další 2 roky zase zastaral a znovu a znovu, hry stály v té době za starou bačkoru a proti například Amigáckým vypadaly graficky i zvukově naprosto směšně, usoudil jsem že půjdu do Commodora 64, protože se mi naskytla super nabídka i s monitorem, disketovkou a tiskárnou a budu mít k dispozici desetitisíce her a skvělou zábavu. 

A tím po nastoupení na střední školu pro mě éra Didaktika skončila a nastala éra Commodore. A to už je docela jiný příběh, ke kterému jsem se konečně skrz tyhle vzpomínky prokousal.

Ladislav Panko - Cynicc Art